Fobie patří mezi nejčastější neurotické poruchy. Fobie jsou charakteristické tím, že v kontaktu s určitým podnětem dochází k prožití výrazného strachu.
Úplně nejčastější jsou tzv. specifické fobie. Jedná se o fobie vázané na určité objekty nebo situace. Jsou tak časté, že většina lidí je považuje za normální a pomoc odborníka ve většině případů nevyhledá. Specifické fobie jsou charakteristické tím, že pocit úzkosti je spojen s konkrétním objektem nebo situací a dotyčný se jim snaží vyhýbat.
Mezi specifické fobie řadíme arachnofobie (strach z pavouků), akrofobie (strach z výšek), klaustrofobie (strach z uzavřených prostorů), zoofobie (strach ze zvířat) a mnoho dalších.
Další velmi častou fobií je agorafobie. Jedná se o strach z otevřených prostranství, velkého množství lidí, cestování bez doprovodu, opuštění domova apod. Dotyční mají obavu, že pokud by z uvedených situací nedokázali rychle uniknout, mohla by se přihodit nějaká katastrofa – omdleli by, zkolabovali, dostali by infarkt atd. Už před kontaktem s uvedenou situací se objevuje úzkost – tzv. anticipační úzkost, kdy dotyčný ještě není v kontaktu se zdrojem svého strachu, ale už pociťuje obavy. To vede k tomu, že se kontaktu snaží vyhýbat, a proto zůstává raději doma v bezpečném prostředí. Agorafobie se týká asi tří až šesti procent populace, je tedy poměrně častá a velmi často se objevuje souběžně s panickou poruchou (viz dále). Pokud není fobie adekvátně léčena, ustoupí spontánně asi u třetiny postižených. V padesáti procentech případů dlouhodobě přetrvávají lehké příznaky. U zbytku se stav postupně zhoršuje.
Sociální fobie je charakterizována strachem a vyhýbáním se situacím nebo událostem, v nichž může být člověk pozorován a posuzován druhými. Fobie se většinou začíná objevovat v období dospívání (v 95 procentech případů před dosažením 20. roku života) a může se týkat jedné konkrétní činnosti (např. mluvení na veřejnosti, konzumace jídla ve společnosti více lidí, kontaktu s opačným pohlavím) nebo může být přítomna při jakémkoliv kontaktu s větším množstvím lidí. Sociální fobie se týká asi tří procent populace a u dotyčných se často setkáváme až s „patologicky“ nízkým sebevědomím. Postižení mají obavy z kritiky druhých lidí, připadají se méněcenní kvůli svému vzhledu, svým nedostatečným schopnostem, nedostatku nadání apod. Bohužel právě tato přesvědčení brání dotyčnému v tom, aby vyhledal odborníka. Člověk se sociální fobií se domnívá, že se jedná o neodstranitelný povahový rys, se kterým se nedá nic dělat. To je škoda, protože sociální fobie postihuje muže i ženy bez ohledu na společenské postavení, vzhled, dovednosti nebo vzdělání a výrazně jim komplikuje život.
Projevy fobií
Dominuje velká úzkost a strach, velmi často doprovázené i tělesnou reakcí – objevuje se bušení srdce, nevolnost, tíseň na hrudi, problémy s dýcháním, nadměrné pocení, mravenčení v rukou, slabost v nohou, sucho v ústech, návaly horka nebo pocit mrazení.
Dále může dotyčný prožívat celou situaci jakoby odděleně – vnímá ji jako film, na který se sám dívá, jako by sám stál za oponou. Připadá si jako ve snu, událost vnímá zkresleně, jakoby dvourozměrný obrázek nebo film. Osoby, které dobře zná, se mu v tu chvíli mohou jevit jako cizí, také okolní věci se zdají být nereálné, nehmotné. Tento prožitek se označuje jako derealizace.
Depersonalizace znamená, že dotyčný vnímá své já nebo vlastní tělo jako nereálné, neexistující, cizí. Cítí se oddělen od svých prožitků. Také může mít pocit, že neovládá zcela svoje tělo, připadá si jako loutka.
Prožitky derealizace a depersonalizace se mohou vyskytovat spolu. Setkáváme se s nimi často právě v souvislosti s úzkostnými stavy, mohou se též objevit ale i jako následek užívání návykových látek, např. marihuany, nebo jako následek velkého stresu.
Léčba fobií
Základem je psychoterapie, zejména KBT (kognitivě-behaviorální psychoterapie). Zde je důležitou technikou postupná expozice. Dotyčný je postupně více a více vystavován situaci, ze které má strach. Například u agorafobie to znamená setkávat se se stále větším množstvím lidí naráz nebo opouštět domov na stále delší a delší výlety. Dotyčný sám nebo za pomoci terapeuta určuje, jak moc se vystaví stresující situaci. Pak je nutné v dané expozici setrvat. Klient zažije, že úzkost se již dále nezvětšuje, naopak se začne postupně snižovat. V dalším tréninku se snaží opět udělat další krok směrem k obávané situaci.
Jinou, radikálnější formou expozice, je expozice zaplavením (floodingem). Zde je dotyčný vystaven rovnou nejvíce stresující situaci. Například člověk trpící klaustrofobií je ponechán ve výtahu. Je to subjektivně velmi nepříjemná situace, ale většinou vede k velmi rychlému odstranění fobie. Postupná expozice je metoda mnohem šetrnější, ale také mnohem déle trvající.
Hypnóza snad může být v léčbě fobií úspěšná, avšak jako terapeutická metoda není moc rozšířená.
Pokud jde o léky, tedy psychofarmaka, z nich používáme dvě skupiny léčiv. Jednak jsou to léky určené pro zmírnění akutní úzkosti – většinou se jedná o benzodiazepiny (Xanax, Neurol, Rivotril, Lexaurin apod.). Jejich výhodou je velmi rychlý nástup účinku, nevýhodou ospalost, nesoustředěnost, riziko rozvoje závislosti. Z dlouhodobého hlediska zabírají dobře moderní antidepresiva – např. SSRI (Elicea, Itakem, Asentra, Zoloft, Arketis abychom uvedli namátkou jen některé) nebo SNRI (např. Elify, Olwexya…). Efekt se však dostaví až v průběhu několika týdnů. Pro více informací se podívejte do kapitoly o léčbě duševních poruch.
