Jak už název napovídá, u této poruchy jsou přítomny jak úzkostné, tak depresivní příznaky. Žádný z nich však není vyjádřen natolik, abychom mohli diagnostikovat jednoznačně úzkostnou poruchu nebo klasickou depresivní poruchu. Tato porucha je v klasifikaci řazena mezi neurotické poruchy, ne poruchy nálady.
S pacienty trpícími touto poruchou se buď nesetkáváme, nebo se s nimi setkáváme až příliš často. V každém případě to ze strany lékařů, zejména ne-psychiatrů, vede k podceňování této poruchy. Dalším faktorem k tomu přispívajícím je, že se zde často setkáváme s parasuicidii – tedy sebevražedným chováním, které v konečném důsledku nevede k sebevraždě.
Z výše uvedených důvodů má porucha poměrně špatnou prognózu ve smyslu chronického průběhu. Často je důvodem přiznání invalidního důchodu. Dochází při ní také k narušení vztahů a sociální izolaci dotyčného. Ten se mnohdy ve spolupráci s lékařem ne-psychiatrem snaží problematiku řešit primárně benzodiazepiny, což nezřídka vede ke vzniku závislosti.
Základním příznakem tedy je alespoň měsíc trvající dysforická (rozmrzelá, rozladěná) nálada. Z dalších příznaků se jedná o poruchy spánku, nedostatek energie, únavu, podrážděnost, obavy, beznaději.
Terapie je nejčastěji postavena na kombinaci farmakoterapie a psychoterapie. Z farmakoterapie volíme moderní antidepresiva, tj. SSRI, jako např. sertralin, paroxetin, escitalopram apod., popř. SNRI (venlafaxin). Vypomoci si můžeme dočasně i benzodiazepiny. Z psychoterapie je to nejčastěji skupinová terapie nebo KBT.
